image

10. HUDEBNÍ VĚDCI SE POŘÁD PŘOU PRO KOHO TA SKLADBA BYLA SLOŽENA, NAKONEC JSEM NA TO PŘIŠLA JÁ, HUDEBNÍ ANALFABET  

určitě ten příběh o malé, romantické skladbičce Für Elise znáte, Beethoven jí hodil na papír, pak se ztratila, pak se zase objevila, jedni říkali, že byla věnována Elišce, druzí říkali, že Tereze, pak přišli ti třetí a prohlásili, že jí nenapsal Beethoven, ale Nohel, ten co skladbu objevil, no a nakonec přicházím já, abych vám sdělila, že jí napsal pro mě.... a pro dalších tisíce romantických duší, které tato skladba ( a jí podobné) oslovila natolik, že se rozhodli, že si ji jednou sami vlastnoručně přehrají.
Bez znalosti not, bez rytmu a hudebního sluchu, ale s notnou dávkou nadšení pro věc, zakoupením piana a sehnáním vynikajícího lektora, i já, hudební analfabet, po třech měsících snažení, večer co večer usedám ke klávesám, za tikání metronomu si přehrávám Für Elise a další skladbičky pro začátečníky a děkuji Beethovenovi, Nohelovi a dalších skladatelům, že mě na stará kolena dokopali k tomu, co jsem vždycky chtěla a na co jsem si celý život netroufala v domnění, že je to jen pro nadané jedince - hrát na klavír / piano

9. LEVÁ RUKA VŽDY ZŮSTANE LEVOU II.díl 

...neustálým cvičením stupnic pomalu a jistě docházelo k zlepšování ohebnosti levé ruky, z čehož plyne jediné: cvičit, cvičit a cvičit, toť základ úspěchu. 
Video: cca 1,5 měsíce hraní, stále je vidět ztuhlost prstů levé ruky, které 
 zůstávaly v křeči i po ukončení hraní. Je pro mě velice zajímavé pozorovat na vlasním těle změny motoriky spojené s hraním na piano. Zažila jsem to před lety, kdy jsem začala cvičit jógu, tělo si na některé nové  pohyby zvykalo i několik let. Doufám, že to v případě prstů nebude trvat tak dlouho ????

image

8.LEVÁ RUKA VŽDY ZŮSTANE LEVOU I. díl 

Dny plynou a už už si myslíte, že nemůže být hůř a najednou vám řeknou, že by nebylo špatné, zapojit konečně také  l e v o u  ruku. V první chvíli nevíte o čem je řeč a nejste si jisti, jestli vůbec něco takového vlastníte. "Levá ruka?" Začíná vám svítat, to je ta, která si celou dobu hoví spokojeně na stehně, pozoruje pravou a pousmívá se nad její nemotorností. Smích jí brzy přejde, vlastně hned v okamžiku, kdy ji zapojíte do cvičení stupnic a dojde jí, proč jí říkají  l e v á .  Prsty má neohebné, v divné křeči, je pomalá, bude trvat roky než se rozhýbe, skamarádí se s pravou a začnou spolupracovat.
NEOHRABANOST LEVÉ RUKY - musím přiznat, že po prvních měsících jsem trochu pochybovala, že se levá ruka někdy rozhýbe. Dokonce jsem si založila sešit na písničky a skladby pro jednu ruku a dělala si srandu, že ze mě bude jednoruká pianistka, ale.... pokračování č.9.

image

" Všeho všudy máme 7 not", říká  kantor. Něco tu nehraje, když je jich jen 7, proč jich vidím daleko víc, jedna má nožičku, druhá má praporek, třetí nemá nic, čtvrtá je černá vedle ní bílá, některé nechtějí být sami, trámcem se spojují s jinými a vytvářejí pro mě nehratelnou záležitost, mnohé neuspořádaně posedávají na linkách jiné mezi nimi, za některými na mě číhá tečka, za jinými pomlka a ani ta není stejná, hnedle na sebe bere několik podob. Cítím se oklamána, není jich 7 jsou jich tisíce. Ve všech těch znacích se ztrácím, vše se mi plete. Po pár týdnech, když se v tom zmatku konečně začínám orientovat, vtrhnou mi na osnovu další nepřátelé s kterými se musím poprat, jsou zákeřní, berou na sebe podobu křížků, béček a odrážek, cítím, že s těmi budu mít problém. Vůbec nejhorší je, že po vás kantor chce, abyste ten shluk všemožných znaků četli z notového papíru a současně při tom hráli, jeho přání se mi zdá nemožné splnit, jak můžu koukat nahoru do zápisu, když musím dole na klávesnici dávat pozor, abych vůbec neposedné prsty správně umístila na tenké klávesy, a aby nesklouzly k sousedům. Proč je všechno černobílé, proč se výrobci klavírů neinspirovali životem, ten přeci není černobílý, kdyby každá octava měla jinou barvu, hned by se mi na klávesnici orientovalo snáz. Přetírat se mi je nechce, budu si muset zvyknout.
NA BLBCE OBRÁZKY NE VŽDY ZABEROU - hudební výchova mě vždy děsila, abych jí snáze pochopila, zakoupila jsem si učebnici pro malé děti s obrázky. Již J. A. Komenský doporučovat obrázky ke zjednodušení výuky. Ilustrace od Šimony Vepřkové jsou moc fajn, ale tentokráte nějak nezafungovaly, už na třetí stránce jsem nechápala o čem je řeč, připadala jsem si jak blbec a stále si tak připadám ????

image

6. BEZ KANTORA TO NEPŮJDE ANEB KDYŽ SE STARÁ KOČKA SNAŽÍ NAŠLAPOVAT JAKO MLADÉ KOTĚ  

po měsíci hraní za pomoci internetu zjišťuji, že tudy cesta nevede, chce to kantora, začínám hledat, jsou jich desítky, většina jsou lenoši jako já, nechce se jim dojíždět, několik dní si hraji na Márplovou, úspěšně, v únoru mám první hodinou, vůbec netuším co mě čeká, vím jen, že chci hrát, jsem nepopsaný notový list, hudební analfabet, který se za pomoci velmi ohleduplného a trpělivého kantora, začíná pomaloučku orientovat v doposud neznámém prostoru, jako když postavíte panelákové kotě prvně na trávník, nadskakuje, nedůvěřivě a zlehka našlapuje, má strach, vždy jednou packou zvednutou nad trávou testuje terén než došlápne, když zjistí, že mu ze strany toho divného, zeleného koberce nehrozí žádné nebezpečí, rozeběhne se po něm s obrovskou radostí a volností. Jsem v procesu našlapování, už nejsem kotě, takže ohledávání terénu mi jde poměrně pomalu, těžkopádně došlapuji, jestli se někdy po "bíločerném" koberci rozeběhnu je ve hvězdách, chci se po něm naučit alespoň pohybovat, vím, půjde to s obtížemi, klopýtáním a pády, ale určitě se stejnou radostí a volností, jako u toho mladého kotěte .
NAUCIM.CZ - největší databáze kantorů u nás, cca 90 vyučujících jen v Praze, odbornost pedagogů stejně jako cena za vyučující hodinu 45 min. je velmi rozlišná, od cca 250 Kč - 800 Kč.
Důležité při výběru kantora pro mě bylo, aby výuka probíhala na stejném nástroji na kterém pak budu cvičit, takže u mě doma, žádné dojíždění. 
Vzhledem k mé povaze, trochu zastydlého dítěte a mé představě, aby výuka byla příjemná a probíhala hravou formou, jsem hledala spíše mezi mladými vyučujícími, představa starého profesora z konzervatoře, který po 120 letech praxe již není schopen přizpůsobit výuku povaze žáka, ale žáka přizpůsobuje své výuce, mě děsila. Mezi velice mladými ročníky (18 - 20 let) jsem ale nehledala, nebudily ve mně důvěru a měla jsem pochybnosti o jejich pedagogických zkušenostech. 
Ať už budeme při výběru přihlížet k čemukoliv, jestli jsme nakonec zvolili dobře  stejně zjistíme až při osobním kontaktu. Výuka na klavír je dlouhodobou záležitostí, 1 či 2 x v týdnu po dobu několika let budete trávit čas ve společnosti člověka, který by měl mít určité vědomosti z oboru, ale hlavně byste si měli sednou lidsky, abyste se na hodiny těšili a neměli jste z nich hrůzu či stres.

5. VÝUKA PŘES INTERNET 

po zakoupení piana jsem se domnívala, že mi k výuce postačí některá z internetových škol, např. Internetová konzervatoř s Václavem Kalendou. Poměrně záhy jsem však zjistila, že z instruktážních videí na internetu se na piano skutečně hrát nenaučím, chce to kantora, bez toho, aniž by nad vámi někdo stál, kontroloval vás, opravoval, vysvětloval, se prostě neobejdete.

4. DÁREK K 45. NAROZENINÁM, 17.1.

z mamky vyprávění vím, že polovinu babiččina obývacího pokoje zabíralo velké křídlo a ona jako malá byla s bratrem nucena na něj hrát. Když jsem se jí v dospělosti ptala, proč nás se sestrou také nevedla ke hře na klavír, říkala, že klavír šel z domu pro nedostatek místa a že nás chtěla ušetřit martyria, které s hraním v dětstvi měla ona spojené. Bylo mi to líto, protože mě ty černobílé klapky od malička přitahovaly jak magnet. Vzpomínám si, že při každé návštěvě rodiny mého strýce nebylo okamžiku, kdybych alespoň chvilku nestála u jejich pianina a prstikem si něco nevyťukávala. V období mé puberty mě sestřenice naučila zahrát "Rozvíjej se poupátko", skladbu mého života, jedinou, kterou jsem se kdy naučila.
DEN "D" JE TADY - 17. leden 2019, den mých narozenin, je odpoledne a u dveří zvoní zásilková služba, chlápek vytahuje z vozu obrovskou krabici s nápisem Yamaha. Srdce mi buší radostí, utíkám po schodech dolů, popadám dárek, dychtivě ho rozbaluji, stavím na stůl v knihovně a pomalu vyťukávám "Rozvíjej se poupátko", i po těch 35 letech jsem to nezapomněla. Zářím štěstím, konečně se mi splnil můj životní sen.

image

 3. VÝBĚR PIANA, HOROR NEBO BRNKAČKA ?

... 88 kláves * 61 plných kláves s dynamikou * kladívková klaviatura HA x PHA-4 x s mechanikou Natural Touch * odstupňovaná kladívková mechanika * polyfonie 32 x 64 x 120 x 128 hlasů, atd. * zvukové jádro Super NATURAL * 10,12, 16, 250, 650, 700 zvuků... * inteligentní automatické doprovody * Feel * Dual/Layers * sustain pedál SP-3 * linkový stereo IN a OUT * 152 demo skladeb * výukové lekce * 200 rytmů  * split * layer * arpeggiator * sekvencer * MIDI controler * USB TO HOST * USB TO DEVICE * LINE OUT *  technologie Hex Layer * vybrané nástroje a efekty z řady CP3  * temperace ladění * přehrávání/nahrávání do WAV a MP3 * pokročilé možnosti nastavení Virtual Technician * 3 sekce vrstvení *
tónový generátor SCM * ovladač tuhosti klaviatury * pitch bend kolečko* barva černá nebo bílá ... 
... ne, nezbláznila jsem se, jen jsem zde vypsala pár základních parametrů, podle kterých se vybírá digitální piano. Také se v tom neorientujete a nevíte co se za jednotlivými pojmy skrývá? Tak to jsme na tom podobně. Kromě "barvy" jsem nerozuměla ničemu a bylo mi jasné, že se budu muset obrátit na odborníka. Zavolala jsem známému, bývalému ladiči pian a skladateli v důchodu. První nač se zeptal byla částka peněz, kterou chci do koupě investovat. Odpověď 10. 000 Kč ho evidentně pobavila, cca. 5 min. nebyl pro smích schopen slova, když se uklidnil, řekl, že nemusím nic řešit, že můžu koupit cokoliv, protože v této cenové relaci bude stát stejně všechno za prd, jedno jaká značka, ale prý pro klid duše, ať si na internet zadám 4 stěžejní údaje: 
CENA : max. 10.000 Kč
POČET KLÁVES : 88, standard jako u klavíru
TYP PIANA: přenosné ( chci ho brát v létě sebou na prázdniny)
BARVA: černá (bílá by neladila s interiérem)
...z toho co vypadne si pak mám v kamenné prodejně vybrat dle zvuku a vzhledu. 
Byla to rada k nezaplacení, po zadání výše uvedených parametrů se původní nabídka 80 pian scvrkla na 3 ks, pak už stačilo jen zajít do prodejny, kde všechny tři modely vystavovali, poslechnout si zvuk, zjistit jestli obsluha není příliš složitá a podívat se na celkové provedení.
Na začátku to vypadalo, že budu piano vybírat minimálně rok a nakonec to byla otázka chvíle, ale to jen díky tomu, že šlo o levný model. Vy co se chystáte zainvestovat více peněz, to tak jednoduché mít nebudete.

image

 2. STARÁ KLASIKA V CENTRU PRAHY

Jdu z práce po Příkopech a přemýšlím, kam bych se zaskočila podívat na piana, nápad přichází okamžitě, Dům Schlögl na Jungmannově náměstí, stálice mezi pražskými obchody, piana a ostatní hudební nástroje zde prodávají již od 30.letech 20.st., kdy architekti V.Brožek, K.Polívka a J.Mentberger funkcionalistickou budovu postavili, sama jsem si zde v mládí zakoupila foukací harmoniku, flétnu, tak proč si zde nevybrat i piano. Nadšena nápadem, směřuji své kroky k budově, jdu rychle a poněkud přehlížím nápis "Petrov" ve výloze. Vybíhám do druhého patra,  otevírám dveře, vcházím, téměř okamžitě  mě polévá pot, snažím se otočit a zmizet, je pozdě, přichází ke mně elegantně oděný prodejce, zdraví mě  a prý, co bych si přála?. Pohled na luxusní klavíry mě poněkud vyvádí z míry a na chvíli zapomínám, co že tu vlastně hledám, už vím: "piano", vydere se mi ze sevřeného hrdla. Prodejce si mě lehce změří pohledem:" vidím, že paní je odbornice, lepší prodejnu v Praze  jste si nemohla vybrat, máme zde prvotřídní kousky, pojďte se podívat". Elegán ladně proplouvá mezi naleštěnými klavíry a pianiny, nejistě vlaji za ním, v duchu lituji, že historicky doložené pokusy o vynalezení elixíru neviditelnosti byly neúspěšné, teď by se mi jeden hodil. Prodejce zastavuje: " toto je mezi našimi zákazníky velice oblíbený model, klavír má excelentní zvuk, doporučuji osobně vyzkoušet ", bez rozmýšlení začne zvedat černé dřevěné víko, strnule hypnotizuji  cenovku  350.000 Kč, rukou s dlouhými prsty ukazuje k sedátku: "prosím", vychutnává si mě a čeká až usednu a začnu hrát, taktně odmítám a zdvořile ho žádám, aby tak učinil on, že bych se ráda podívala jak při hře mechanismus pracuje, na tváři se mu zračí lehký úsměv, usedá a prostorem se rozezní skutečně krásný zvuk, hledím do útrob klavíru na všechna ta kladívka, struny, ladící kolíky, filcová dusítka a jsem tím pohledem uchvácena, dokonalá rukodělná práce...
Dál už vás vyprávěním nebudu zdržovat, v prodejně jsem se nakonec zasekla téměř hodinu, viděla a slyšela mnoho zajímavého, jediné čeho mi bylo líto, že jsem si na piáno nezahrála, byla bych asi první klient, který by si na Petrofa, za více jak čtvrt milionu, vyťukal prstem Skákal pes přes oves ????

image

1. MÁ CENU KUPOVAT SI PIANO, KDYŽ JSEM HUDEBNÍ ANTITALENT ?

 tuto otázku jsem si poslední roky položila snad tisíckrát. Přišlo mi rozmařilé, pořizovat si piano, když se na něj s největší pravděpodobností nenaučím hrát. Minulost hovořila jasně v můj neprospěch. V mládí jsem se pokoušela hrát na kytaru, foukací harmoniku klasickou i klávesovou, flétnu, bonga a vždy to skončilo neúspěchem, z hodiny houslí jsem utekla s brekem, vykloubeným zápěstím a hnutým krkem a ani na kastaněty jsem se nebyla schopna naučit. Přišlo mi nespravedlivé, že někdo jako já, kdo hudbu tak citlivě vnímá a prožívá, není schopen se na nějaký hudební nástroj naučit hrát.
Léta přibývala, myšlenka hraní na piano zůstávala a mně bylo jasné, že když to nezkusím, tak mě to bude po zbytek života mrzet. Je rozhodnuto, od koupě piana mě již nic neodradí, talent netalent, vždyť kdyby se lidé věnovali jen tomu, na co mají talent, tak by si mnozí neuvařili ani oběd, hlavní je přeci nadšení, odhodlání, píle a láska k hudbě.
HRAJI JIŽ ROK a mého rozhodnutí jsem ještě ani na minutu nezalitovala. Jestli se taky rozhodujete k podobnému kroku, nečekejte a jděte do toho, jsem si jistá, že vám hraní přinese stejnou radost jako přináší každý den mně.